Pěkně mě serete!... Ale mám vás ráda...

 Wow, devět lidí už to tady navštívilo! někoho by to možná otrávilo. ale můžu bejt ráda, že alespoň to. Jinak, ani jsem nečekala, že by moje hrozný básně snad někoho zajímaly, ale mohli jste alespoň kliknout na anketu, to by bylo stačilo. Jinak, jsem se rozhodla začít psát příběh jménem Papačka, a to celý odznova... už po třetí... ale ještě nemám první kapitolu, takže mi můžete políbit mojí milionářskou prdel! Ha ha... Dávám jednu mojí oblíbenou povídku na motivy Metalocalypsy (http://iserialy.sk/serialy/metalocalypse/) jménem Vikingové. je to jedna z těch lepších povídek, posuďte...

(Ten obrázek se vůbec nehodí, já vím :-P)

Byla zamlžená sobota. Stál jsem před brankou svého domu, kerý sdílím se svým hrozným bratrem a zíral na papír, který jsem ještě před chvílí dostal od posla.
"Tohle nebude stížnos kvůli rušení nočního klidu..." zamumlal jsem si při pohledu na královskou pečeť, "tohle bude buď moc moc špatný nebo moc moc supr." Strčil jsem si dopis do kapsy a otočil se kamsi ke kopcům svého rodného Irska. Měl jsem ho rád, ale zrovna teď jsem byl naštvaný a litoval jsem, že jsem se ještě neodstěhoval třeba do Říma, nebo tak něka

Vešel jsem dovnitř a zabouchl za sebou dveře.
"Nemlať tolik těma dveřma, ksakru!" zařval bratr přez celý dům a dál se věnoval vyřezáváním šachových figurek svým oblíbeným nožem jménem Dafne. Strčil jsem si ruce do kapes, jak je mým zvykem, když jsem naštvaný, a konečky prstů narazil na zmačkaný dopis. Hrklo ve mně, dopis od krále přece nedostávám každý den. Možná mi nabýdnou práci, to by se mi hodilo. Zrovna teď dělám práci profesionálního flákače, občas někomu pomůžu s držením koně při kování nebo něco podobného, ale od té doby, co vyhynuli draci a já jsem přišel o práci drakobijce, nedělám vlastně nic. Prácička, těžká, zdlouhavá a dobře placená by se mi šikla... ale co když mě chtěj vzít do otroctví, jako polovinu mojí rodiny, přátel, sousedů, známých? Král potřebuje čím dál tím víc otroků pro těžké práce a prodej, co když mi zaslali dopis, že si pro mě přijdou? Dlouze jsem tak stál a rukou hladil jemný papír v kapse. Pak jsem ho pevně chytil mezi ukazováček, prostředníček a palec a pomalu ho vytáhl ven. V tom jsem si ale všiml, že dopis není pro mě... je pro mého bratra. Podíval jsem se na něj, začalo mi bušit srdce. Kdyby mě odvedli, vyrovnal bych se s tím tvrdým životem, prodělal jsem si toho dost a všechno to bylo tvrdé, pouta bych přežil. Můj bratr je jistě také dost silný, ale... nechtěl jsem ho ztratit. Nenáviděl jsem ho a on nenáviděl mě, ale jistým způsobem jsme se potřebovali. Smutně jsem se díval na zelený inkoust, ale nemohl jsem s tím nic udělat.
"Sethe! Přišel ti dopis!" zavolal jsem na něj a přišel k němu. Otočil se na mě svým nepříjemným pohledem, v tu chvíli bych ho zabil. Ale jen jsem mu podal dopis s královskou pečetí a ruce si strčil zpátky do kapes. Bratr se významě podíval na dopis a při pohledu na pečeť jsem si všiml, že malinko zbledl, ale za vteřinku už páral dopis pomocí Dafne. Vytáhl z něho dlouhý papír, popsaný zeleným inkoustem a upřel zrak na první řádek.
"Občané Irska, můj lide,
jakožto držitel královského titulu vyzívám své nejlepší muže aby sebrali odvahu a odjeli na sever, do Skandinávie doručit vzkaz a návrh míru Vikingům. Uspěješ-li, zasypu tě zlatem. Pokud přijmeš mou nabídku, čeká tě dne 19. 9. loď v přístavu Dublin. Pomocníci, sluhové a otroci jsou povoleni," stálo na papíře. Bratr hvízdl a podíval se na mě.
"Pickelsi! Tohle je přesně to co takový dvě hovada zkurvený jako my dva potřebujem! Ta práce je nebezpečná a odměna vysoká," řekl s úsměvem. A já věděl, že měl pravdu...

Přišel den D. 19. 9. Stál jsem na mole s batohem na zádech a třel si ramena od chladu. Vedle stál můj bratr a šibalsky se pousmíval.
"Máme to v kapse," řekl tiše, jako by nechtěl rušit tiché hučení moře. Pokrčil jsem rameny a zakýval hlavou, můj bratr měl částečně pravdu. Rozodně jsme byli bez konkurence, nikdo jiný totiž nepřišel. Chvíli jsem se bál, že se celá akce bude rušit, ale nakonec k nám konečně přišel vysoký mohutný muž s plnovousem a jediným okem a zval nás na palubu svojí lodi Modrý Ďas. Nastoupili jsme a vyrazili vztříc vidině bohatství.

"Jste blázni! Vážně si myslíte, že se Vikingové vzdají možnosti plenit a dobývat za pár set ovcí a několik tisíc zlatých?!" křičel kapitán lodi Modrý Ďas a točil kormidlem na pravo a zase nalevo. Seděl jsem na sudu střelného prachu a jedl syrového slanečka.
"Já si to nemyslím, ale královi zdřejmě šplouchá na korunu. Ten chlap bude stejně brzo pod drnem," řekl jsem klidně a vyplivl kost. Bratr seděl na smotané plachtě a pohazoval si nožem. Kapitán si zapálil fajfku a významě se na mě podíval svým jedním okem.
"Chlapče, já s nimi byl.... bojoval jsem s nima, když jsem byl mladší. Vikingové jsou spíš zvířata než lidi, nemají city a zabíjejí pro zábavu. Jsou dvakrát větší než vy a mají velké svaly. Nosí obří kladiva a sekery, rozsekají vás, jestli tam jen páchnete nohou," řekl vážně. Přestavil jsem si Vikinga pode kapitánova popisu a trochu jsem se zachvěl při pomyšlení, že jim budu tak blízko.
"Navíc jsou jejich nájezdy teď minimální, šušká se, že se kmeny začali rvát i mezi sebou," řekl kapitán ještě a přehodil si fajfku z jednoho koutku úst do druhého. Zadíval jsem se na obří ledovce tam v dálce za obzorem a ovanul mě studený vítr. Pak jsem upřel zrak znovu ke kapitánovi.
"Proč se Vaše loď jmenuje Modrý Ďas?" zeptal jsem se, vyprávění starého muže by mi mohlo zkrátit dlouhou chvíli. Kapitán se usmál, jako by tu otázku čekal.
"Vidíš tu lebku na přídi lodi? Je to lebka velkýho mořskýho hada, na světě zabili jen dva takový draky. Jeden se jmenoval Modrý Ďas a ten druhý-"
"Běsnící Příboj," doplnil jsem jeho větu a zamyšleně se zahleděl řez palubu do temné hlubiny. Kapitán se podivil.
"Odkudpak to víš?" optal se. Zakroutil jsem hlavu.
"Znal jsem jeho vraha... byl jsem přitom, když probodl jeho srdce hrot velkého šípu," řekl jsem tiše. "Byl to pěknej debil, nafoukanej... ale za rok už nikdo jeho jméno ani nezná. Já ho neviděl už celých šest let. Asi se úplně ztratil... doufám, že už se ten vrah nevrátí," vzdychl jsem. Dobře jsem si při tom všiml, jak se bratr ušklíbl. Kapitán zakroutil hlavou a pak mě požádal o změření hloubky. Blížili jsme se k cíli čím dál víc.

Narazili jsme na ledové kry a celá loď se zachvěla. Kapitán vyhodil kotvu a pokynul nám, že máme vystoupit.
"Přijdu pro vás asi za deset dní touhle dobou, nebudu na vás čekat, nerad bych plaval na tomhle území," řekl a zvedl za námi můstek. Zamával jsem mu a vyrazil po zledovatělé a kluzké steně vzhůru. Vítr mi skuček v uších a zařezával se mi jako dýka do tváří. Sníh mi létal do obličeje a nohy se zabořovali hluboko, hluboko do sněhu. Tak tohle je tedy Skandinávie, země ledu, domov Vikingů. Drsná země, drsný národ. Barbarští pohani jsou tady a jestli na nás zaútočí, nemáme moc velkou naději na zdárný ústup.
Šli jsme po okraji fjordu a já se stále otáčel za bratrem. Něco jsem totiž tušil, něco se stane, říkal jsem si. A vždycky když mi takhle podivně brní břicho, něco se opravdu stane. V paměti mi vyvstanulo jen jedno jediné jméno, Běsnící Příboj... objěví se, že jo? Ne, je mrtvý... ale stejně jsem se stále otáčel za bratrem, jako by on byl jádro toho pocitu. Když jsem se otočil asi po osmé, vrhl se na mě a přimáčkl mi nůž ke krku. Zůstal jsem nehnutě ležet, tohle jsem opravdu nečekal.
"Copak, Pickelsi? Najednou už nejsi ten lepší?" zeptal se ironicky. Ani jsem nedýchal.
"Došel ti dech!? Pche! Ale kdopak zabil toho hada? Kde je ten hrdina, co hodil šíp po Běsnícím Příboji?!" křičel. To na mě ihned zapůsobilo.
"Nevyslovuj jeho jméno!" zařval jsem a pokusil jsem se ho schodit, ale držel mě pevně u země. Zvedl hlavu a šíleně se zasmál.
"Ty jeden sráči, tolik let s tebou a teď se tě konečně zbavím! Kurva, tak jsem se těšil až tohle-" nedořekl bratr, protože těsně vedle něho těžce dopadlo obří kladivo. Všude se rozvířil sníh, chvíli jsem nemohl pořádně zaostřit ale potom jsem ho spatřil. Byl přesně takový, jak ho kapitán popsal. Byl skoro dvakrát tak velký co my, v ruce držel obří železné kladivo zdobené rudými býky a býčími ocasy a po celém těle měl masivní brnění s ornamenty. Velký hnědý pásek zdobený přezkou ve tvaru býčí hlavy, nárameníky s ostny, v levé ruce řetěz s hákem a v nose velký zlatý kruh. Měl ošklivý obličej, mezeru mezi zuby a hnědý knír. Asi pět vteřin stál ve větru a s kladivem přez rameno na nás koukal. Měl nenávistný a krvelačný pohled, ze kterého mě mrazilo v zádech. Zvedl kladivo nad hlavu a ohnal se po mém bratru, který nestačil uhnout a zbraň mu rozdrtila pravou nohu. Lehl si na zem a chytil se za končetinu, kretá v krvavých cárech vysela na zbytcích rozdrcené kosti. Viking zvovu vyzvedl kladivo a rozdrtil mu hrudník. Nakonec ho uhodil ještě do hlavy a skopl ho z útesu dolů do vody. Sníh nejdříve narůžověl, pak zčervenal a nakonec zrudnul. Kapičky z louže krve vedle mě skapávali po útesu dolů do vody ve fjordu. Viking se podíval na mě.
"Teď ty!" řekl, napřáhl se a chystal se uhodit, ale byl jsem rychlejší. Otočil jsem se a chtěl jsem utéct ale udělal jsem krok a málem spadl do propasti. Přímo za patami padlo kladivo do sněhu a roztříštilo led, na kerém jsem stál. Začal jsem padat dolů do vody daleko pode mnou. Ještě než jsem spadl na hladinu, pevně jsem zavřel oči...